Jizvy a rány u Bolfa jsou však jiného rodu. Helnwein je společensky kritický, Bolf spíše subjektivně intimní. Povrch těla se zde stává odrazem duše, podobně jako v symbolismu krajina. Není však jisté, zda rány budou mít ozdravný charakter, jako tomu bylo například v Palahniukově Klubu rváčů (1996), kde se člověk vzbouřil proti roli konzumního zákazníka, která ho proměnila v netečnou bublinu plující pod povrchem pravého žití. Z těch luxusních vod bylo potřeba se vybít pěstmi. Hrdina se přesouvá do opuštěného zchátralého domu, kde nic nefunguje. Tato rozložená stavba nápadně připomíná prostory, v nichž se nacházejí některé Bolfovy postavy. Duše hledá příhodné místo, které by odpovídalo jejímu rozpoložení. A nebo jinak: „Světlem těla je oko. Je-li tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“ (Mt. 6,22)

Oko jako rozšklebená jizva, z níž trčí kousky stehovacích nití. Ne nadarmo mě napadá toto přirovnání, neboť umění Josefa Bolfa se zaměřuje na destruovaný povrch těla. A i když to „bolí“, jsou takové obrazy pro diváka emočně silné, neboť tu stále funguje vcítění a srovnávání viděného se sebou samým, zvláště jedná-li se o lidské tělo.
Tělo umělce do umění vstoupilo především americkým body artem v sedmdesátých letech. Avšak zájem o fyzické tělo a jeho performativní potenciál byl znám již dříve. Mám na mysli především veřejné pitvy v Holandsku sedmnáctého století. Ačkoli nešlo o umění v pravém slova smyslu, říkalo se těmto pitvám „anatomická teatra“. Obecenstvo totiž tato představení lákala stejně jako v současnosti poněkud kontroverzní výstava Bodies (Praha, 2007). Na konci devatenáctého století se anatomická teatra proměnila v divadla chorobné duše. Nejznámější byl v této oblasti francouzský neurolog Jean-Martin Charcot a jeho suita pacientek, na nichž odbornému i laickému publiku profesor demonstroval, co je to hysterie. V body artu jako by se tyto dvě polohy prolnuly, neboť v nejzazších případech došlo i k bolestnému poškození těla na pozadí divadla duše. Bolf jistě není žádným bodyartovým umělcem, naopak tělo vrací médiu malby a kresby. Stále je však téměř rituálně ničí, byť v rámci iluze.

Josef Bolf (narozen 1971) vstupuje na výtvarnou scénu v době, kdy se tělo v umění prezentuje nejčastěji ve své zbídačené podobě. Trend bývá vysvětlován neustálými válečnými konflikty a také reakcí na AIDS, ovšem nelze opomíjet ani osobní traumata autorů, která jsou skrze tvorbu znovuprožívána. Také v průvodním textu výstavy označuje kurátor František Kowolowski Bolfovu tvorbu za určitý druh autoterapie. Sám Bolf přiznává, že témata, kterými se zabývá, jsou pro něj niterná, a svou tvorbu přirovnává ke stylizovanému deníku. Na druhou stranu dodává, že přesto mnohdy sám neví, co jeho obrazy znamenají.

Bolf se vyjadřuje především stylizovanou malbou a kresbou. Divákovi už tato stylizace spíše brání ztotožnit se s viděným. Účinným bolfovským zcizovacím efektem je zobrazování postav, které jsou někde na pomezí zvířete a člověka. Autor předkládá kruté civilizační pohádky a zároveň jakousi temnou osobní mytologii bez příběhů. Pro Bolfa je totiž nosná linka příběhu naprosto podružná, přestože využívá prvků komiksu, s nímž má osobní tvůrčí zkušenosti. Umělec je v prvé řadě schopným vyvolavačem depresivních nálad a tísnivých atmosfér, nikoli vypravěčem. Přesto i v této poloze dominuje Bolfovo zaměření na destruované tělo, které se z našeho hlediska od normality odlišuje už tím, že je zmutované.

Na brněnské výstavě Bolf představil své černé voskové obrazy. Touto jednoduchou technikou (rozpuštěné voskové barvy nalévá na papír, přetře tuší a vyryje kresbu), kterou zkoušejí už školáci v hodinách kreslení, odkazuje na dětství jako na věk počínajícího traumatu. Často zobrazuje děti, které se v jakémsi apatickém transu sebepoškozují, nebo jsou ovázány fáčem a oblepeny náplastmi; ty ale nestačí skrýt příliš hluboké rány. V tomto bodě lze připomenout i hyperrealistickou tvorbu rakouského umělce Gottfrieda Helnweina (narozen 1948), který právě vystavuje v Rudolfinu. Jeho tématem je také mlčenlivě trpící dítě, často rovněž ovázané obvazy s prosakující krví. Zaměřuje se především na deformaci obličeje, jehož někdy kus docela chybí. Ne nadarmo jedna z jeho maleb tematizuje holandské anatomie. Ačkoliv plátno nese název Představení v chrámu (1998) a odkazuje tak na christologickou legendu, vizuálně cituje spíš holandský skupinový portrét lékařských gild rozestavených kolem mrtvého korpusu pitvaného těla (zde je to holčička v bílých šatech). Portrétovaní dospělí muži mají jizvami znetvořené obličeje. Celý výjev prostupuje symbolistně mrtvolný chlad modrého monochromu. Dítě je bez poskvrnky, zatímco zjizvené obličeje mužů nabádají diváka k tomu, aby o nich uvažoval jako o stvůrách. Někteří diváci v nich však spatřují ochránce nevinnosti, jak poznamenal sám Helnwein v rozhovoru pro ČRo3.
Jizvy a rány u Bolfa jsou však jiného rodu. Helnwein je společensky kritický, Bolf spíše subjektivně intimní. Povrch těla se zde stává odrazem duše, podobně jako v symbolismu krajina. Není však jisté, zda rány budou mít ozdravný charakter, jako tomu bylo například v Palahniukově Klubu rváčů (1996), kde se člověk vzbouřil proti roli konzumního zákazníka, která ho proměnila v netečnou bublinu plující pod povrchem pravého žití. Z těch luxusních vod bylo potřeba se vybít pěstmi. Hrdina se přesouvá do opuštěného zchátralého domu, kde nic nefunguje. Tato rozložená stavba nápadně připomíná prostory, v nichž se nacházejí některé Bolfovy postavy. Duše hledá příhodné místo, které by odpovídalo jejímu rozpoložení. A nebo jinak: „Světlem těla je oko. Je-li tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“ (Mt. 6,22)
Tma skutečně vstoupila do Bolfových obrazů. A je zřejmé, že samy postavy ji intenzivně vnímají. Další charakteristikou těchto děl je také návrat k renesanční perspektivě. Nápisem Exit nám umělec všeptává poněkud banální úvahu, co je jedinou perspektivou života. Frank Kermode ve své knize Smysl konců (1966) píše, že člověk má tendenci přemýšlet častěji v pojmech krize než v pojmech časových konců. Mám za to, že i Bolf se zabývá spíše krizovými okamžiky, které utvářejí každou fikci a posouvají ji dál. Jeho postavy jsou necelistvé, jejich vzhled je doslova přechodný a jejich rány jsou jen viditelným znamením událostí, neboť každá jizva je jako uzel na kapesníku. Stejně vyznívají i prostory (nejnověji i zcela prázdné), kde pukliny stěn, roztříštěné výplně dveří a oken, pahýly bezlistých stromů, chřestivě popínavé rostliny nebo plamínky stravujícího ohně vpisují do obnažených místností vzkazy plynoucího času, který se zviditelňuje ranou.
A stejně je toto brázdění zopakováno umělcem, když sám ryje do vosku přetřeného černou tuší. Odhalí tím skryté, někdy i bolestné dění. Technika tak nyní souzní se zobrazením víc, než je na první pohled patrné. Umění Josefa Bolfa tedy drásá a bolí především umělce samotného. Diváka přinejmenším znepokojí, neboť se do něj otiskne jako nelítostné pečetidlo do roztaveného vosku.

www.literarky.cz